» whisky
[lefrojg] 
LAPHROAIG
Palírnu Laphroaig založili v roce 1815 bratři Donald a Alex Johnstonovi. Jméno palírny lze přeložit jako "Krásná kotlina u široké zátoky". Vodu bere palírna z nádrže Kilbride Dam. Oficiální provoz s licencí zahájili v roce 1826. V roce 1836 vyplatil Donald Johnston svého bratra částkou 350 liber (což bylo tehdy docela dost peněz) a stal se tak jediným majitelem palírny (Alexander později emigroval do Austrálie, kde v roce 1881 zemřel). V roce 1847 zemřel přímo symbolickou smrtí – spadl do sudu ze zrající whisky a zde se utopil. Zanechal po sobě 11 letého syna Dugalda. V období jeho nezletilosti byla proto palírna pronajata farmáři ze sousední farmy Lagavulin Walteru Grahamovi.
V roce 1857 se se Dugald Johnston ujal svého dědictví a začal řídit palírnu sám. A řídil ji úspěšně. Palírna díky své výrazně rašelinové whisky byla oblíbena mezi producenty blended whisky, takže neměla problém s distribucí. V roce 1877, po dvaceti velmi úspěšných letech, Dugald Johnston umírá v relativně mladém věku (41 letech) a palírnu dědí jeho dvě sestry společně se švagrem Alexandrem Sandy Johnstonem.Ten palírnu vede až do své smrti v roce 1907. Po ročních soudních tahanicích o dědictví (Sandy zanechal 4 závěti) se palírny ujímají jeho sestry Catherine, Isabella a její manžel William Stevenson Hunter a synovec zemřelého synovec John Johnston Hunter Johnston. Na místo ředitele palírny je v roce 1908 jmenován další synovec zemřelého Ian Hunter.
Ve stejné době se objevují i první soudní spory. Sousední palírna Lagavulin, kterou vlastní významní obchodníci a producenti míchané whisky (zejména v té době velmi populární White Horse) z Glasgow, společnost Mackie and Co. funguje po dlouhá desetiletí jako agent pro Laphroaig k obapolné spokojenosti. Ian Hunter a ostatní dědicové se však rozhodují tuto spolupráci ukončit. A následují léta soudních sporů, naschválů a různých kulišáren. Soudní spor stíhá soudní spor a příměří se zdá v nedohlednu. Již jen příslovečnou třešničkou na dortu potom byla změna toku zdroje vody pro Laphroaig (následným soudním rozhodnutím musela palírna Lagavulin uvést tok do původního stavu) či přesná kopie destilačních nádob z palírny Laphroaig pro výrobu whisky Lagavulin (v roce 1908 – zrušeno v 60. letech).
V roce 1921 se jediným majitelem palírny stává Ian Hunter a začíná nová etapa v životě palírny. Léty soudních sporů finančně vyčerpaná palírna se začíná pomalu opět stavět na nohy. Ian Hunter kupuje pozemky na nichž stojí palírna, včetně okolních pozemků od stávajícího majitele Iana Ramsaye z Kidaltonu. Ti, přestože dostávají mnohem vyšší nabídky od majitelů konkurenční palírny Lagavulin, společnosti Mackie and Co., prodávají pozemky Ianu Hunterovi a palírně Laphroaig. V roce 1923 byla produkce palírny zdvojnásobena, vystavěna nová sladovna a nové destilační přístroje. V té době také začala palírna používat pro zrání whisky výhradně sudy od amerického bourbonu. Ian Hunter byl také prvním, kdo začal propagovat a upřednostňovat „medicínský“ charakter whisky Laphroaig. Podařilo se mu to tak dokonale, že jinak neoblomní američtí celní úředníci po ochutnání jedné sklenky whisky Laphroaig souhlasili s legálním prodejem této whisky v prohibicí sevřených Spojených státech jako léku.
V roce 1932 nastává další a to velmi významná událost v „životě“ palírny. V létě končí v Glasgow své univerzitní vzdělání Bessie Williamson. Vzhledem k hluboké hospodářské krizi nemá prakticky šanci nalézt v Glasgow ani nejbližším okolí žádnou práci. Pomoc jí nabízí strýc, který je shodou okolností účetním v palírně Laphroaig. Ian Hunter hledal nějakou ženskou kancelářskou sílu, jako pomocnou těsnopisnou písařku na výpomoc během letních měsíců. Bessie se šance chytla. Na Islay přijela na tři měsíce pouze s jedním kufříkem. Zůstala následujících čtyřicet let.
Ian Hunter, poslední příslušník rodiny Johnstonů ve vedení palírny, byl velmi obezřetný, ba přímo paranoidní. Měl neustálý strach z krádeže tajemství výroby whisky Laphroaig, takže například ani nedovoloval žádné návštěvy palírny, žádné novinové články o palírně – prostě nic. Přesto v Bessie našel spřízněnou duši. Postupně se stala jeho osobní asistentkou a později pomáhala i s organizováním celé výroby. Ian Hunter v ní našel právě toho ideálního člověka, který bude pokračovat v tradici whisky Laphroaig. A tak jí bez jakýchkoliv obav předal veškeré tajemství výroby, veškeré rodinné recepty. Během 2. sv. války palírna přerušila provoz a stala se vojenským skladištěm, nicméně ihned po skončení války se výroba opět rozjela v plné šíři. V roce 1951 Ian Hunter mění Laphroaig ve společnost s ručením omezeným, kdy sám se jmenuje jednatelem a Bessie Williamsová je jmenována ředitelkou.
V roce 1954 Ian Hunter umírá a odkazuje palírnu Bessie Johnstonové (provdané Campbellové). Ta ještě více spojuje palírnu s ostrovem a rozvíjí její výrobu. Také si začíná čím dál více uvědomovat, že pro rozvoj výroby a udržení na trhu je potřeba se spojit se silným mezinárodním partnerem. Postupně v letech 1962, 1965 a 1967 prodává svůj podíl mezinárodní společnosti Seager Evans, respektive jejich skotské pobočce Long John Distillers (majitelem licence přesto nadále zůstává společnost D. Johnston & Co, která je však také součástí prodeje). Přesto si i nadále ponechala místo ředitelky a palírnu řídila až do roku 1972, kdy odešla do důchodu. Před svým odhodem do důchodu však stačila rozšířit počet destilačních přístrojů na 6 (v roce 1967) a následně na 7 (v roce 1972). Bessie Williamsová zemřela v roce 1982 ve svých 71 letech. Společnost Long John Distillers se krátce po převzetí palírny rozhodla pro technologickou úpravu - na spodní část jedné ze záparových kádí použila nerezovou ocel. Tato změna však trvala pouze šest měsíců. Poté se vedení palírny rozhodlo opět uvést vše zase do původního stavu. Od roku 1990 vlastní palárnu Allied Distillers a od roku 2006 Fortune Brands. Při expanzi byly použity i pozemky, na kterých byla dříve palírna Ardenistiel (1837-1848).
O značce Laphroaig se říká např, že máte jen dvě možnosti jak se k této značce stavět: buď ji milovat nebo nenávidět. Také se o ní říká, že ještě druhý den cítíte, že jste si ji dali. Toto vše si vysloužila díky své charakteristice, silná, ostrá, kouřová, rašelinová, jódový "medicinský" charakter, či jódový charakter mořských řas z Islay. Či také: Jako nemocniční gáza? Léčivá, připomínající ústní vodu nebo dezinfejřní prostředek, fenolová, dehtová? Někteří odborníci se domnívají, že vzduch vanoucí od moře proniká do sudů s whisky a propůjčuje jí ojedinělou slanou příchuť. Zdejší zaměstnanci se naopak domnívají, že je to právě mech v rašelině používané při sušení sladu, který dodává jejich whisky specifickou příchuť. Vliv na výslednou whisky se také připisuje destilačním přístrojům. Jsou malé s vosím pasem, navíc jádro destilátu se sbírá později než ve většině palíren, takže se zvyšuje obsah dehtových fenolů, které se objeví na konci destilace. Její "medicinský" charakter prý umožňoval, aby byla v USA v době prohibice předepisována jako lék.
Mezi zajímavosti z této palírny patří také to, že palírnu řídily i dvě ženy. Na přelomu století dlouhou dobu Catherine Johnson a v letech 1954 až 1972 Bessie Williams (viz výše).
Velkým příznivcem této značky je například princ Charles. Ten také propůjčil palírně v roce 1994 svůj osobní erb a právo užívat na lahvích s whisky Laphroaig informaci, že je oficiálním dodavatelem whisky pro dvůr Prince z Walesu. Ostatně tato whisky získala také mnoho mezinárodních ocenění. Např. zlaté medaile na IWSC v letech 1988 a 1993. A v roce 1999 získala zlato 10-ti letá a 15-ti letá Laphroaig a stříbro 30-ti letá Laphroaig. V roce 1994 byl založen klub přátel Laphroaig, do kterého je možné se přihlásit i na Internetu. Jako člen se stanete také doživotním majitelem jedné čtvereční stopy ostrova Islay. V roce 2004 byla u příležitosti výročí plněná 11-ti letá Friends of Laphroaig.
Jim Murray ve své knize píše o Laphroaig: Před takovými dvaceti lety (cca 1975) mohl člověk její rašelinovitost téměř žvýkat. Až donedávna však tato charakteristická chuť zcela chyběla jak u desetileté, tak i u patnáctileté, jež musely být i podle vlastních měřítek Laphroaigu považovány za poněkud nevýrazné.
Druhé hodnocení Laphroaig Jima Murraye: Laphroaig je pravděpodobně více než jiné whisky citlivá na negativní působení kalové filtrace, což je proces, kterým se odstraňují mikroskopické částice, když je destilát ochlazen a obsah alkoholu v něm je snížen na 40%. Filtrace slouží k tomu k tomu, aby byl nápoj v lahvíh čistší. Je pozoruhodné, že vzorky přímo ze sudu, chutnaly daleko lépe. Nyní je i dostupná 10-ti letá Original Cask Strength (v sudové síle - 57%), vyráběná bez použití kalové filtrace.
Typy
Vedle standardně vyráběné 10-ti a 15-ti leté se na trhu objevují i 30-ti letá a 10-ti letá Original Cask Strength (od roku 1995). Od roku 2004 je na trhu Laphroaig Quarter Cask, která byla příznivci whisky Laphroaig přijata velmi kladně. V omezeném množství lze potkat i speciality, např. Laphroaig 1973 Limited Editions, 15-ti letou Laphroaig Special Reserve Prince Charles, Laphroaig Highgrove Edition 1989. V roce 2001 byla dána na trh 40-ti letá Laphroaig, pálená v roce 1960. Při výrobě této whisky byl prý použit ječmen Golden Promise (ten se v této palírně ovšem běžně nepoužívá, známá tímto ječmenem je zvláště palírna Macallan).
V roce 1994 u příležitosti návštěvy prince Charlese bylo naplněno 2200 lahví 10-ti letou Royal Warrant. Byla zde i mimořádná plnění na podporu charitativních akcí, např. 15-ti letá Laphroaig Macmillan Fund pro nadaci boje proti rakovině či 15-ti letá Laphroaig Erskine Hospitalu příležitosti otevření nemocnice. V roce 2002 byla na počest bývalého manažera palírny plněna 10-ti letá Laphroaig Iain Henderson Retirement, kterou také osobně signoval.
Whisky z této palírny se na trhu objevuje od některých společností i pod jiným názvem. Např. společnost Lombard zde plnila 10-ti letou Laphroaig do své série Lombard´s Jewels of Islay, společnost Murray McDavid dala na trh 10-ti až 13-ti letou whisky zrající v sudech po bourbonu pod jménem Leapfrog, stejný název mělo i plnění od McIntyre´s, plnění v sérii Caledonian Connections bylo nazváno Lag Froig, společnost Douglas Laing 15-ti letou pod názvem Laudable v sérii Old Malt Cask. Signatory Vintage zde plnila 5-ti letou označenou jako Islay (Vintage Islay) bez uvedení palírny původu.
Je součástí některých míchaných, např. Long John, Chivas Regal, Famous Grouse, Ballantine´s, Teacher´s, Islay Mist, Black Bottle a J & B Rare.
Článek na PoznejWhisky.cz:
Bratislava Whisky Club
Degustácia Laphroaig (10yo old/new, 16yo, Cairdeas 2022, 10yo CS batch #014)
Odposlechnuto na FB (www.facebook.com/groups/760003438262878/posts/1688109118785634/:
Zdeněk CZ napsal (26.12.2024):
Kolik odstínů má Laphroaig?
A proč budí tak různé emoce?
Palírny Laphroaig (Laph) a Lagavulin (Lag) leží jen pár km od sebe na stejném ostrově. Přesto jejich základní destilát od sebe rozliší i začátečník. Laph je snadno zapamatovatelný pro svoji těžkou a přitom šťavnatou nakouřenost, ve které někteří poznávají medicínský jodizol a jiní rozpálený asfalt a v případě aktivního sudu (tedy dřeva nikoliv předchozího obsahu) můžem vnímat třeba náznakem kořenovou zeleninu, travnatost, třísloviny. Základním charakterem je Laph provokující rošťák, kterého někteří milují a ostatní nenávidí. Může mít člověk jen neosobně neutrální vztah k milému rošťákovi? Naopak Lagavulin je založením klidný, vyrovnaný skotský gentleman, který předvídatelně směřuje od začátku ke konci ve spíše umírněném vysychajícím stylu, než rošťáckém poskakování, jako Laph.
Traduje se, že Peter Mackie, majitel Lagu toužil napodobit styl Laphu a na chvíli si pronajal palírnu a pak si dokonce postavil v Lagu kopii zařízení zvanou Malt Mill, ve které používal stejnou vodu, kádě a dokonce přetáhnul i jednoho destilatéra z Laphu. Přesto whisky byla jiná a vědecky to neumíme jednoduše vysvětlit, snad genius loci místa, kde destilát vzniká. Takto to alespoň vysvětloval manager Laphu, John Campbell.
Pro Laph je typické, že zraje zejména (nebo na první zrání) v bourbonových sudech po Maker´s Mark nebo Jim Beam whiskey, zásadně po prvním plnění a trochu kouzlí se sladem. Míchá oblíbený slad z Port Ellen nakouřený na cca 40 ppm s vlastním sladem nakouřeným na 50 a více ppm, kterého přidává tak asi pětinu. Další zajímavostí je, že na produkci jednosladového destilátu je použito celých 25% kapacity, takže se jedná s náskokem o největšího producenta single malt na ostrově Islay. To nevylučuje jeho oblíbenost v rámci míchaných whisky (Islay mist, Teacher´s, J&B), ve kterých ale zaujímá střídmý podíl, aby nepřetlačil výsledný blend na svoji stranu.
Celkovou kapacitou produkce kraluje na Islay palírna Caol Ila, která posílá téměř 95% produkce do blendů a je tak mezi míchači velmi oblíbena. Navíc nenabízí palírenskou širokou nabídku core range, takže přenechává prostor pro experimenty nezávislým plnitelům. Což je úžasná příležitost pro tzv. independent bottlery, aby si s ní pohráli všemi směry.
Laphroaig zpívá úplně jinou písničku. Nabídka palírny v rámci Core range (základní řada) doplněná mohutně sérii Travel Retail, je úctyhodná a nabízí úžasnou příležitost studovat vliv zrání v různých sudech a za různých okolností, za velmi malý peníz. A že má co nabídnout !
Master blender má k dispozici unikátní sladovou směs (viz výše), garantovaný přístup ke svěžím bourbonovým barelům stálé kvality a zjevně odvahu zkoušet finišování v různých sudech. Umí si pohrát s jednoduchým, dvojitým, trojitým i čtyřnásobným zráním. Umí kombinovat tradiční bourbonové barely prvního plnění (samozřejmě americký bílý dub) s evropskými sudy po sherry, ale také má zkušenost s kombinací tradičních barelů s menšími čtvrtinovými "soudečky", které uplatňují větší aktivní plochu svého povrchu na destilát. Zkouší dokonce i vliv panenských sudů z amerického dubu, které ještě nikdy neviděly žádný destilát.
Tahle nabídka si říká o podrobnější nakouknutí do "kuchyně palírny", co řikáte?
Zná je někdo všechny?
Odposlechnuto na FB (www.facebook.com/groups/760003438262878/posts/1689245245338688/:
Zdeněk CZ napsal (28.12.2024):
Kolik odstínů má Laphroaig, část 2.
Laphroaig je zdrojem vášní i zuřivých diskusí mezi whisky fanoušky. Kdo ho neokusil, jakoby neexistoval :) Nabídka je tak široká, že se v ní snadno neorientuje. Zkusím ji trochu popsat a poradit, aby váš výběr z ní byl jednodušší.
Základem je desítka, 10-let zrající v intenzivních bourbonových barelech, které předtím obsahovaly pouze jednou whiskey destilát, a to ještě ne dlouho. Takže mají spoustu dubové síly a desítka Laphroaigu je už dostatečně vyzrálý produkt, který nemusí čekat na dokončení obvyklých 12 let zrání. K dispozici je běžně od r. 1995 při základní alkoholové síle 40% (dostupná je i sudová síla o téměř 60% ABV, dnes již 17-tý batch v pořadí). Pokud vám nezachutná hned napoprvé, nevzdávejte to. Dejte ji šanci ještě jednou, zkuste ji samotnou v různou denní dobu případně obklopenou různými sousedy v rámci degustační série. Disponuje totiž kombinací 2 zážitkových vrstev, které se navzájem doplňují, korigují a vlastně i drží v rovnováze. Na prvním nose i při prvním doušku vás osloví silně nakouřený charakter, snadno poznatelný a doplněný typickou Laphroigovskou medicimálností. Někteří lidé vnímají jód, rozpálený asfalt či horký plast. Vydržte na druhý dojem a možná oceníte úžasnou sladkou šťavnatost jádra destilátu, která vyvažuje nakouřenost a naopak kouřový obal brání, aby fantastická pitelnost té šťavnatosti nepřerostla do lacinného, kýčovitého dojmu. A stačí ji na to pouhých 40%. Mistrovský kousek, který zatím nikdo nedokázal napodobit. S ohledem na extrémní levnost základní "desítky" stojí za to, ji dát více šancí. Já ji osobně miluju na přechodu odpoledne do večera a její charakter mi tento přechod trošku připomíná.
Ikonickou verzí mezi pravověrnými whiskaři se stal Quarter Cask (QC), již krátce po uvedení na trh v r. 2004. Je to "desítka" na steroidech. Vzniká tak, že po 5 letech klasického zrání jako 10yo přesudujete destilát na 7 měsíců do menších (tzv. čtvrtinových, quarter) soudků. Ty mají o cca třetinu větší plochu vůči objemu proti standardním bourbon barelům, takže se projeví větší kontaktní povrch s destilátem. To umožňuje vytvořit kombinaci nespoutanně mladého, ale plně dřevem ze sudu ovlivněného zázraku, který je navíc lahvován při vyšším ABV (48%). Komu zachutnala základní desítka a chce jít dál, tohle je cesta k dostupné whiskařské nirváně, která se pořídí za směšné peníze proti sebevědomým mladým releasům některých nově vznikajících palíren, navíc je prověřená statisícovkou zkušených whiskařských pohárků vašich předchůdců. Přesudováním získala více vanilky, trochu viskozity kokosového oleje/mléka, možná až náznak banánu a hlavně je zesílenou verzi všeho, co máme na Laphu rádi. V QC a sudovce je více cítit vjem slanosti, uleželých řas, který opět více ohraničí šťavnatou sladkost destilátu a dává příležitost v dozvuku nacházet další a další pocity.
Manažeři Laphu nepečují jen o pravověrné fanoušky drsnější, jodizolově-slané (asfaltové) podstaty destilátu a pro příznivce jemnějšího pití či hledače dalších chuťových vrstev nachystali zkušenější modely (15yo, 18yo, 25yo), které jsou ovšem ve výrazně vyšší cenové kategorii. Nesmutněte, pro ostatní je připraven program dozrávání v sherry sudech ve všech možných kombinacích, který vede k většímu zkrocení hrubšího generického DNA destilátu.
V r. 2008 se objevil Triple wood, který můžu velmi doporučit. Zaváděcí cena byla neuvěřitelně nízká, třetinová z té aktuální. Recept na jeho zrod říká, že zkombinujete QC a navíc použijete evropské sherry butts a nalahvujete při 48%. Je sice mladší, než desítka, ale získal novou chuťovou vrstu a trochu otupil Laphroidovskou medicimálnost.
V r. 2011 přichází v rámci travel retail série jeho sladší verze, dozrávající v nejsladším používaném sherry pro zrání whisky (Pedro Ximenez) pod obchodním názvem PX Cask, opět lahvovaná při silnějších 48%.
Od roku 2012 doplňuje nabídku NAS dozrávající po ruby portském, uváděný na trh pod názvy Brodir nebo od o rok později Port wood lahvovaný při 48%.
Koho zajímá vliv dřeva ze sudu více, než vliv předchozího obsahu tohoto sudu, ať sáhne po travel retailové verzi z r. 2013 pod názvem QA Cask. Jak název napovídá, (QA=quercus alba, americký bílý dub) a v tomto případě dozrával destilát podruhé v panenských, tedy nikdy dříve nepoužitých sudech (0-fill) a takových lahví je málo. Lahvovaný je při 40%, takže se nemusí bát ani začátečníci. Posílení vlivu čistého dubu vůči bourbonu přidává na vůni i chuti tony travnaté, někdo najde kořenovou zeleninu, někdo náznak brokolice, čajomilci poznají puerh tea, ale všechno je jemné, nerušící a finišující v suchých dubových taninech. Absence evropského dubu vede k absenci palčivosti, kořenitosti, takže je to takové jemné filosofické pití po náročném dni.
Ve stejném roce se zrodil další mimořádně povedený kousek, An Cuan Mor (v překladu tichý oceán což odkazuje na zrání v ikonických warehouse u Atlantského oceánu). Byl také využit po 2 letech k oslavě 200-letého výročí založení palírny v rámci travel retail série, stejně jako znovu vydaný 15 yo. Za mě poráží všechny předchozí, nejlepší šarže sudů vybral osobně master destiler a nalahvoval při 48%. Můžete v něm najít rašelinu, jemný slaný karamel a oříšky a jemné tóny dubu z použitých sudů, evropský dub přidal trochu koření a citrusu. Je vynikající a má jedinou chybu. Nedá se sehnat.
Oak Select představený v r. 2014, vzniknul jako kombinace všeho předchozího, tedy použil 5-ti násobné zrání (Bourbon barells, Oloroso sherry butts, first-fill ex-Bourbon quarter casks and Pedro Ximenez sherry hogsheads, virgin american oak barrels), ale při pouhých 40% a bez udání věku staření. Je vhodnou formou pro začátečníky, kteří si neporozuměli hned se základní desítkou, pro někoho nepříjemná medicimálnost a slanost je zde nejvíce potlačena. S ohledem na zákaznickou cenu asi nepředpokládáte, že tvůrci použili ty nejlepší sudy, které mají k dispozici.
Rok 2015 přinesl Sherry Oak finish 10yo, tedy "ročníkový" kousek, dozrávající 12-18 měsíců v sudech, které předtím hostily sherry oloroso, lahvovaný při 48%. Přidává vjem javorového syrupu, toffee, pro někoho tmavé čokolády či karamelu.
Experimentování s různou kombinací sudů doplnil v r. 2017 produkt Four Oak. Pro jeho vznik zrál destilát ve barellech po bourbonu, čtvrtinových a sherry soudcích a svůj vliv projevilo zrání v panenských sudech z amerického dubu. Stručněji napsáno, je to Oak select bez PX :) Lahvováno při mírných 40%.
Verze pro bohaté nebo pokročilé se jmenuje Lore a známe ji od r. 2016. Trochu připomíná výsledným složením solera systém. Výsledek pečlivě smíchaných sudů obsahuje destiláty zrající po evropských sherry sudech, čtvrtinových soudcích i bourbon barelech, je sice bez udání věku, ale víme,že obsahuje různě zralé destiláty (7-21 roku). Lahvováno při 48%. Já za sebe preferuji "čistokrevnou" 18yo :)
Každoročně se pro "přátele Laphu" vytváří speciální edice pod názvem Cairdeas (galsky znamená přátelství). Například v r. 2019 to byl "vylepšený" Triple Wood v sudové síle, v r. 2021 to byl PX Cask lahvovaný při 58,9%, kousek z r. 2022 zrál v nejstarším warehouse palírny, rok 2023 přinesl exotické dodatečné zrání v bílém portském a víně madeira lahvovaný při příjemných 52,3%.
Vývoj pokračuje zrozením Laphroaig Elements 1.0 a 2.0, lahvovaných při sudové síle a zahajujících novou etapu. Uff...
Koho unavilo koukat podrobněji master blenderovi pod ruce (a to jsem to ještě hodně zjednodušil), pro toho přidávám historku o královské rodině. Ví se, že r. 1994 navštívil Charles, tehdejší princ a dnešní král palírnu, jejíž produkty si oblíbil, aby ji udělil královskou garanci a domluvil si každoroční doručení speciální edice Laphu na královský stůl. Ve steném roce bylo založeno společenství Přátelé Laphroigu. Co se moc neví, že při přistání letadla vanul silný zadní vítr a tak se trošku zapíchnulo do místní rašeliny :)
Který Laph chutná nejvíc vám?
Nebo jich je víc?
