Petrovi vzpomínky na výlet na Islay (8/2022) - den třetí
pokračování:
DEN 3: Bowmorea Bunnahabhain
Po náročném odpoledni v Bruichladdichu bylo vstávání o něco těžší než obvykle, ale nejsme tady na wellness pobytu a tak si vyspávání do desíti necháváme na doma a svižně vyskakujeme z postele s vidinou pořádné snídaně a dalších životních whisky zážitků hned poté. Na programu našeho třetího a posledního dne na Islay byla návštěva palírny Bowmore s degustací ve warehousu, Bunnahabhain taktéž s warehouse tastingem a nakonec Ardnahoe na čumendu. S takovým programem se hned vstává pěkně, co myslíte?
BOWMORE
Do palírny Bowmore, nejstarší palírny na Islay, jsme dorazili včas a kratochvílí před startem degustace byla jak jinak obhlídka místního visitor centra s obchůdkem. Joo, očumováním lahví se dá strávit i mnohem déle, ale přesně v deset hodin už nás svolávala Margaret. Čekala nás nejdražší tour ze všech s dlouhým názvem „Vaults Secrets Tour: In-depth Distillery Tour with Warehouse Experience“. Tour za 80 liber není na ostrově nejdražší, ještě více si připlatíte za nejlepší tour v Ardbegu, ale tam my jsme ušetřili, a tak jsme byli na Margaret a její show pěkně nažhavení. Osobně jsem dlouhou dobu mého whisky života Bowmore trochu přehlížel. Nebo spíš, než že bych se mu záměrně vyhýbal, měl jsem na něj asi smůlu a mockrát jsem ho v nějaké té degustaci nezažil. Až jednou se objevila v jedné degustaci klasická Bowmore 10 Dark and Intense, a pane jo, to mě moc bavilo. Navíc litrovka snad za 9 stovek, to se okamžitě zařadilo mezi mé top whisky, co se poměru ceny a muziky týče. Netrvalo dlouho a už jsem kupoval Bowmore 18… pak zkoušel nějaké ty Aston Martiny a začal pokukovat po starších paničkách z městečka Bowmore, hlavního města ostrova. Tím chci jen říct, že na Bowmory jsem se moc těšil.
A jelikož v Bowmoru si sladují, nemohla tour začít jinde než na podlaze sladovny. Margaret nám vysvětlila, jak se věci mají a pak nám předvedla práci s obracečkou ječmene. S nadšením jsme i my využili pobídku a fyzicky náročnou práci si vyzkoušeli. Kdo to zkusil tak potvrdí, že to je vážně dost náročné a představa, že tohle budu dělat celý den… Navíc bez drammingu? V zimě prý navíc slad nerozprostírají rovnoměrně po podlaze, ale formují do malých kupiček, aby se slad „mazlil“ a tím zahříval. Asi pět schodů nad sladovnou jsme prošli do kilnu. Perforovaný plát, přes který proniká kouř, ale zrno jím nepropadne, držel i naší skupinku nad pecí a my jsme mohli bez obav poslouchat vyprávění o nakuřování sladu. Ten má hodnotu nakouření asi 20-30PPM a je to směs jejich vlastnoručně připraveného sladu a nakoupeného ze sladovny Simpsons Malt. Pokud jde o rašelinu, je zajímavé, jak ji v Bowmoru získávají. Údajně pouze udělají malé otvory do horní vrstvy (ta se stejně napoužívá) a přes ně jsou schopni těžit nižší vrstvy. Jsou tak maximálně šetrní. Je pravda, že tvar té vytěžené rašeliny byl zvláštní – takové nudličky to byly. Kolem mlýnu Porteus z roku 1866 jsme se pomalu prošli kolem záparových kádí, kam jsme mohli nahlédnou na zkrápění sladiny. Zajímavostí byly dva kopačáky v kýblích v rohu místnosti. Margaret nám vysvětlila, že si s tím kluci vážně nekopou, ale míče se používají při čištění potrubí. Pobavení jsme prošli až ke krásným dřevěným kvasným kádím. Ty jsou pojmenované podle majitelů palírny v průběhu její existence a my jsme tak slyšeli hned několik příběhů o jejich životech. Destilační kotle v Bowmoru jsou krásné a ne zrovna malinké. Dva třicetitisícové washstilly a dva zhruba patnáctitisícové spirit stilly seřazené v řadě před spirit safem měly napilno. A tak jsme je po krátkém pozdravení a pohlazení opustily a se slinama v ústech zamířili k východu ze stillhousu. Kolem nově dovezených barelů po bourbonu (můžete si tipnout, z jaké americké palírny asi pochází, když víte, že vlastníkem palírny Bowmore je Beam Suntory) jsme došli až k místní svatyni. Legendární Vaults No.1! „ Joo! Vážně tam půjdeme“, zaradoval jsem se. Tenhle starý dunage warehouse je nejstarším skladem whisky v celém Skotsku a zajímavostí je rovněž to, že v době přílivu je podlaha skladu de facto metr pod hladinou moře. Obrázek černých dveří s bílým nápisem No. 1 Vaults, které jsou uzamčené masivním starým rezavým zámkem známe snad všichni. Je to prostě krása. A samozřejmě, ve skladu leží ty největší poklady, tak je potřeba je náležitě chránit. Proto bylo trochu překvapením, když jsme tam přišli a dveře nezamčené a dokořán. A víte co, ani jsem se nedivil. Oni prostě v těch skotských palírnách jsou takoví. Moc to nikde nezamykají, nehlídají. Až jsem si vzpomněl, jak jsme si jednou udělali sami prohlídku v palírně Balvenie, kde rovněž bylo vše otevřeno dokořán, nikde nikdo, a tak se mírně zawhiskovaný Vašek Rout neohroženě jal nám udělat VIP prohlídku. Ale to už je jiný příběh.
Do skladu jsme tedy vstoupili celkem bez problémů, i když musím uvést na pravou míru jednu věc, kousek za těmi legendárními dveřmi byla ještě mříž, takže nasávat ze sudů by se člověk stejně nedostal. Margaret, která pracuje v palírně Bowmore už 23 let, je zároveň partnerkou Davida Turnera, distillery managera. Dozvěděli jsme se tak i zajímavosti ze zákulisí historie palírny. Třeba si dovolila rýpnout do legendárního Jima McEwana. Údajně prý v čase, kdy působil v palírně jako distillery manager, destiloval příliš rychle, a tak jsou whisky z té doby… no údajně ne tak dobré jako by mohly být. Jedním dechem ale doplnila, že v té době šlo zejména o whisky do blendů, a tak k tomu byl tlačen. No dovolila si dost, kdo to kdy viděl opírat se do modly –nejspíš největšího velikána skotské whisky. Byla to s jistotou první a jediná „špatná“ věc, co jsem kdy o Jimovi slyšel, takže mě to trochu rozhodilo, ale vlastně o moc nešlo a kdo ví, jak to bylo. „Nebudu si tím kazit náladu, však jdeme degustovat whisky ze sudů ve Vaults no.1!“ hodil jsem sám sebe zpět do pohodindy. V rohu skladu na nás za mřížemi s nápisem „Vaults No 1 tasting room“, v takové jako kdyby cele, čekaly na seznámení tři sudy. A všechno pěkně uzrálé whisky. Bowmore 2003, 19letá whisky stařená v hogsheadu po bourbonu Jim Beam, sud 855 v síle 53% - první dámička k tanci. Opět, už poněkolikáté na Islay, jsem byl překvapen, jak může být whisky čistě po bourbonu skvělá! „Mňam, to snad není možný!“ Fakt, sám sobě bych přeci nelhal. Krásně plná whisky s takovou pěknou rovnováhou kouře, vanilky, rozinek, přezrálých jablek, snad až trochu exotického ovoce. Byl jsem opravdu moc překvapený tím, jak dobrý to je. Jenomže. Vzorek číslo dvě a jsme úúúplně jinde! Velký skok. Bowmore 1999, 23letá whisky v barrique po francouzském víně, sud 2304 v síle 47,2% byla prostě jinde. Mnohem více chuti, tohle byl Bowmore, na který jsem se těšil – hodně mohutná, taková usedlá whisky, trocha kouře a pak příval plné chuti koření, dubových tónů, čokolády, kandovaného ovoce… Tohle musela být rozhodně jedna z nejlepších whisky, co jsem kdy pil. A že rozhodně nebyla nejlepší jsem zjistil záhy. Třetí vzorek už mi svou barvou dával tušit, že tohle bude mohutné sherry. Bowmore 2001, 21letá whisky z buttu po sherry Oloroso, sud 457 v síle 52%! „Jo, tak tohle pánové, je znovu o parník vejš!“, vykřikl jsem a dal klukům najevo, že mám dnešního vítěze. Jestli jsem se ve svých vyprávěních už zmiňoval o tom sklepu a zatuchlosti, co je v tom cítit, a to myslím v dobrém, tak tady to bylo v plné polní! To byla prostě stará whisky. Často jsme si na komparativních degustacích říkali, že tohle cítíme ve whisky z 80. let třeba a dneska už takové whisky moc nejsou. Ale tady to bylo. V rámci tour jsme si mohli vybranou whisky nalahvovat do 100ml skleněné lahvičky. Není to moc, ale pro mě to je svatý grál a ještě se budu hodně rozmýšlet, kdy si ho doma vypiju. To bude chtít nějaké video o Bowmoru a k tomu menší Bowmore flight zakončený tou ze skladu! Lahvičky jsme si nalahvovali sami, bohužel Margaret byla s naléváním při degustaci opatrná a při lahvování nás taky dost hlídala, takže místní medicínky jsme nedostali ani o píď navíc. I tak to byla nádhera a já vzpomínal, jestli třeba ten 26letý Lagavulin byl lepší či nikoliv.
Byl čas opustit sklad, což je jistě smutná chvíle, ale nedá se nic dělat. Margaret naše smutné oči uklidnila alespoň tím, že nás ve visitor centru čeká ještě jeden speciální dram.
Visitor centrum v Bowmoru se mi osobně moc líbí. Ne tak úplně malý obchůdek dole, ten je celkem normální jako všude jinde, ale když z něj vyjdete do prvního patra, čeká vás kromě menší expozice lahví překrásný bar a především prostorné sezení s překrásným výhledem. Tam bych klidně poseděl celý večer. Margaret řekla naší skupině, ať si vybereme místa a kamkoliv si sedneme. Tady bych zmínil jednu věc. V té náladě, v jaké člověk celou dobu je, v té whisky notě, a nebo je to tím, jací jsou místní – zkrátka bez váhání si celá skupinka sedla k jednomu velkému stolu. Nikdo se nestranil, nikdo neřešil, že by si sedl jinam ve dvou nebo kdo ke komu patří. V tu chvíli jako kdybychom byli jedna velká rodina s jedním zájmem. Úplně vidím nějakou tour v Česku, třeba prohlídku muzea či zámku, kde pak průvodce řekne totéž, tedy „vyberte si místo a sedněte si kam chcete“. Možná jsem jen škarohlíd, ale myslím, že skupina by se najednou kompletně roztříštila. Dva kamarádi by si sedli támhle, skupinka 3 žen onam, rodinka zase támhle ke stolu…a to jsou všechno Češi!? Prostě mi to v tu chvíli přišlo hrozně fajn a nějak jsem se zamyslel, že úplně normální to není a že ta whisky komunita je prostě taková rodina, ať už jste z kteréhokoliv koutu planety. Po chvíli přišla Margaret a nesla tři láhve. Bowmore 15, 18 a 25! Ovšem ne klasiky, ale 15letá (first-fill bourbon) a 18letá (first-fill sherry) byly limitky pro Feis Ile, obě v omezeném počtu 3 000 kusů, a nejstarší byla Bowmore 25 The Distiller’s Anthology 01 (first-fill sherry, 3 516 kusů). Položila je doprostřed stolu se slovy: „you can pick one of these…“. No, vyberte si jen jednu, že? Dobře, nebudeme si na nic hrát, snad všichni si vybrali 25, ačkoliv Margaret z toho nevypadala nadšená a vychvalovala nám 18letou. A dělala to dobře, protože jsme si jí nakonec zakoupili navíc, abychom měli porovnání s 25letou. Musím říct, že obě byly vskutku nádherné! Ono v tom prostředí, v tom rozpoložení, ve kterém se člověk nachází, to je pak těžké, aby vám něco nechutnalo. Ta 25 mi hodně připomněla mojí Oloroso sherry ze skladu, jen byla možná více uhlazená, přívětivější, přesto stále hodně mohutná s krásným starým Bowmore charakterem. A víte co? Já jsem se reálně začal zajímat o tu 25ku, že bych si jí koupil. Možná jsem to i měl udělat, ale já chci láhve na pití a 500 liber je zkrátka výrazně nad cenu, za kterou si kupuji láhve. I přesto, že se mi ji jedna část mého já snažila vnutit a měla dobré argumenty, například že za láhev Lagavulinu 25 bych dal 2 000 liber a že toto je vlastně fajn cena, přesto, majitelem jedné z pouhých 3 516 lahví jsem se nestal. Jsem však jeden z těch, co měli tu čest ochutnat. A to je taky fajn, no ne?
Bowmore mi učaroval, čekal jsem to, a tak jsem byl nakonec trochu smutný, že jsem si tam ve výsledku nic nekoupil. Jenže klasické láhve můžu koupit i doma, navíc levněji, 25ka byla prostě moc, stejně jako 30, kterou mám vysněnou a stejně si jí jednou koupím. Bowmore 18 z Feis Ile už neměli a sice měli její mladší sestru z loňska, ale to je first fill bourbon a to mě tak nebere. Navíc cena taky nebyla úplně lidová.
Ještě než jsme opustili hlavní město Islay, zašli jsme do místní „Peatzerie“ na jídlo. Ze zkušenosti jsme věděli, že najíst se je dobrý nápad. Z Bowmoru jsme měli namířeno na poslední warehouse tasting našeho putování. Čekala nás palírna Bunnahabhain.
