3.2.2011 - Ochutnávka whisky v Praze - Procházka po skotském rašeliništi
Vyrazil jsem na ochutnávku s tím, že konečně zase po roce udělal Vašek nějakou ochutnávku. Pak jsem si vzpomněl, že na tu minulou jsem vlastně ze zdravotních důvodů nemohl, předtím se to sešlo s rodinným termínem (doma mi moje koníčky do určité míry tolerují, ale jen do určité míry) a předtím... Prostě chyba byla u mne. Jsem rád, že tentokrát to konečně vyšlo, protože "rašeliniště" v názvu znělo opravdu lákavě. Ani mi nevyšel čas zjišťovat předem, co se bude ochutnávat a tak jsem se nechal překvapit. Někdy je to tak lepší, protože se člověk vyhne přehnanému očekávání. Taky bohužel musím souhlasit s Vaškem, že delší pauza v pití whisky se projeví z hlediska vlastního hodnocení whisky a ztráty cviku. (a nevážně dodám, že svět se sice ustálil a přestal se houpat, ale je najednou okolo více té ošklivé reality)
Raději se vrátím k tématu ochutnávky, která se konala ve Whiskérii v pražské Jindřižské věži. Pod pojmem rašelinná whisky si většina z nás vybaví Islay a whisky z místních palíren a dost z nás přímo značky Laphroaig a Ardbeg, ale tentokrát se na to nešlo takto přímočaře. To by bylo jednoduchý. Samozřejmě tam byly zástupci z Islay a to v převaze oproti ostatním oblastem, ale zastoupena byla i Speyside a Highland.
A co konkrétně se ochutnávalo? Glengoyne Burnfoot 40% (Highland), Tomintoul Peated 40% (Speyside), Smokehead 43% (Islay), Bruichladdich Peat 46% (Islay), Benriach Curiositas Peated 10-ti letá 46% (Speyside) a Octomore Orpheus Edition 2.2 140ppm 5-ti letá 61% (Islay).
Začínalo se whisky Glengoyne Burnfoot z Highland. Tuto značku mám v paměti vedenou jako spíše jemnou, sladkou, sladovou, ovocnou, ale určitě ne rašelinovou. Byl jsem tedy zvědav, proč byla vybrána na tuto ochutnávku. Ještě doplním informaci k názvu této whisky - Burnfoot je původního název palírny Glengoyne v 1. poloviny 19. století.
Aroma odpovídalo tomu, co jsem od Glengoyne čekal - slad, sladkost, ovocné a velmi lehký kouř. V chuti byla za klasickou Glengoyne - sladová, sladká, jemná, lehká s trochou štiplavosti. Závěr byl ořechový a taktéž s trochou štiplavosti. Na jednu stranu chápu, že byla brána jako úvodní whisky pro nastartování chuťových pohárků, ale z mého pohledu, bych do toho raději skočil rovnou. Nijak zvlášť u mne nezabododovala, částečně i proto, že jsem se těšil na ty rašelinové.
Druhou byl Tomintoul Peated ze Speyside. Po dojmu z první whisky jsem neměl velké očekávání od další whisky ze Speyside. Ovšem první dojem z aroma byl překvapující - nemocniční jód. Nebyl tak silný, jak ho známe z whisky z Islay, ale i tak výrazně přebíjel další vůně v pozadí - lehkou rašelinu a sladkost. To bylo ovšem jen také klamání tělem. Aroma se po krátké chvíli více otevřelo, nemocnice ustoupila do pozadí, zejmnilo se a zpříjmenilo a přišla na řadu ovocnost, sladkost a rašelina. Chuť už následně byla spíše Speysidová - příjemná, ovocná (švestky), sladká. V závěru trochu jódová, sladká a lehce štiplavá. Z tohoto pohledu to byla zajímavá whisky, příjmená na pití, ale na natolik, abych měl potřebu se k ní, stejně jako té první vracet.
Pak přišel na řadu tak trochu anonymní Smokehead, který byl vyrobený na Islay, ale palírna původu nebyla uvedená. Aroma bylo typické Islay - kouř, v pozadí rašelina a jód. Chuťově jsem byl ovšem zklamán, i když to byla taková skoro typická Islay whisky, tak mi připadala taková chudší, bez hloubky s lehkou štiplavostí. Závěr byl spíše krátký. Zazněla domněnka, že by mohla být vyráběná v Caol Ila. A zatímco já byl spíše zklamán, tak Vašek ji chválil. To do světa whisky patří, každému chutná něco jiného.
Půlka ochutnávky za námi a už jsem začínal pomalu přemýšlet, co si dám doma rašelinného. Ovšem už začátek druhé půlky byl natolik zajímavý, že úvahy "doma" hned zmizely. Postaral se o to Bruichladdich Peat z Islay. Zatímco aroma nebylo skoro ani z Islay - vonělo po vanilkových rohlíčkách, bylo velmi příjmené, jen elmi jemný kouř, sladké, ovocné, jemné, smetana, člověk by nevěřil ani Islay ani 40ppm. Tak chuť ukázala, jak whisky klame tělem v dobrém smyslu slova, podle aroma by člověk čekal zcela jinou chuť. Chuti dominoval silný rašelinový nástup, bohatá chuť, suchost a trochu slanosti. V závěru pak byla trochu pepřovitá. Velmi dobrá a zajímavá whisky s velkým kontrastem mezi aroma a chutí.
A zatímco minulá whisky byla z Islay a aroma klamalo, tak další, která klamala tělem, byla Benriach Curiositas Peated 10-ti letá ze Speyside, kde byl v aroma cítit kouř, sladkost a pomeranč. U whisky ze Speyside by člověk v aroma kouř nečekal. Znalý ovšem vědí, že v palírně Benriach rašelinovou whisky vyrábějí už od roku 1972 společně s nerašelinovou, kterou vyráběli dříve. Chuť ovšem měla velký sladký nástup, po jeho odeznění bylo možné nalézt ve stále přetrvávající sladkosti trochu dřevistosti, v pozadí lehkou rašelinu, byla to velmi příjemná a bohatá a krásně vyladěná whisky. V závěru doznívaly citrusy.
Bombou večera byla 5-ti letá Octomore Orpheus Edition 2.2 140ppm. Aroma by se dalo shrnout do slova uzené, zkapalněné uzené. Na pozadí bylo možné nalézt i ovoce. Chuť má opravdu težkotonážní nástup, přijde velká nečekaná rána zkapalnělého kouře s rašelinou. Není to ale rána smrtelná, spíše velmi příjemná, navíc ani nepoznáte, že to má přes 60%. Po odeznení této expoloze chuti se prodere do popředí i sladkost. Závěr je potom suchý, rašelinový a sladký. Síla chuti této whisky byla znát ještě ráno, kdy si na ní člověk jen vzpomněl a hnes se mu v puse ta chuť vybavila.
text: petr komárek | web: fafík | datum poslední úpravy textu: 18.09.2019
